Albertov 1986

Jakub otevřel oči. Konečně večer. Několik hodin už se převaloval v posteli. Neusnul a ani usnout nechtěl. Co potom celou noc. Tato poloha je obzvlášť nepříjemná, pomyslel si. Vždycky ulehl na pravém boku, nohy skrčeny, ruce pod hlavou. Záhy však začaly pobolívat klouby a tak měnil postupně polohu rukou, například pravou složenu pod hlavou, levou natáhl podél těla nebo objal dlaněmi kolena a podobně. Dlouho se to vydržet nedalo. Otočení na záda. Nohy nataženy, ruce na břichu. Nakonec to samé na levém boku. Za odpoledne vystřídal tyhle pozice snad stokrát. Postel je umístěna hned u okna, vedle radiátoru. Suché závany tepla bičují Jakubovo zpocené tělo. V hlavě mu hučí neustále se opakující řetězce slov. Kolik ještě dnů, měsíců…? Na chodbě skřípají hlasy. Blíží se. Ostré, duté údery podpatků, podobné dámským střevíčkům, avšak rázovitá chůze napovídá, že se jedná o muže. U dveří zpomalí. Jakub urychleně usedne. Rozechvěle utírá zpocené čelo. Čeká. Prudce oddychuje. Někdo se tam motal. Zřejmě obhlížel volná místa. Neznámý odešel. Chodba se ponořila opět do svých obvyklých šelestí a šramotu. Dnes ještě asi ne. Jakub se rozhodne vstanout. Bosé nohy vklouzávají do korkových sandálů. S námahou otvírá těžké balkónové dveře, aby nalokal studený vlhký vzduch. Nad údolím se převalují husté chuchvalce podzimní mlhy. Z dálky je slyšet rytmický bzukot vlaku. Soused za stěnou stojí vedle a kouří. Chrchlání pijáka se rozezní statickým poklidem večera. Kouř štípe Jakuba v krku, přemáhá kašel. Obličej rudne, dusí se. Naštěstí je slyšet klapnutí dveří souseda. Jakub vyplivuje zbytky plic. Nehtem seškrabuje jinovatku z kovového zábradlí. Kreslí obrazec. Opět se opakuje. Jeho štíhlá vysoká postava se rozechvěje chladem. Opatrně mizí zpět do pokoje. Dá se kráčet podél stěn, poskakovat. Jakub dokonce zkouší taneční kroky před oknem. Velké oči jsou na sebe pevně upřeny, silně vyzařují uvnitř výrazného úzkého obličeje. Raději toho nechá. Nač propadat včerejšku, když není zítra. Je jenom to, co se opakuje. Včera je dnes  a zítra bude zase dnes. Všechno je stejné. Jen strach zůstává. Nalepí se na tebe a už se tě nepustí. Ten trvalý je nejhorší. Visí pořád ve vzduchu. Když na něj nemyslíš, tak je v tobě uvnitř, cítíš ho. Při usínání tě doslova zavalí a ostrou břitvou ti postupně vykuchává vnitřnosti, až už nemůžeš vůbec nic. Ve spánku vábí hrůzné noční můry. Rozžhavené zpocené tělo poseté tisíci svědivými body, na kterých se nemůžeš poškrábat. Neustálá žízeň…

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.